close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

MYŠKA

25. března 2007 v 13:37 | BARBORA |  Povídky
Jane ležela v nemocniční posteli, pod hlavou spoustu polštářů, aby se mohla dívat z okna. Nechtěla se dívat ven. Měla pokoj obrácený směrem k hřišti, na kterém dováděly ty zdravější děti.MNOHEM zdravější než ona. Jane nebyla zdravější. Prakticky se už nemohla pohnout. Vztekle od okna odvrátila hlavu a sevřela předmět ve své pravé ruce, schované pod peřinou, jak nejvíc to šlo. Nikdo si nemohl všimnout co drží v ruce a že vůbec něco drží. Stejně pochybovala o tom, že by to někoho zajímalo. Nikdo o koho by stála za ní nepřišel…On za ní nepřišel…
***
Jane běžela po ulici. Měla takovou radost ze života! Ani vlastně nevěděla proč. Maminka by z ní určitě měla radost.Maminka…každá vzpomínka na její milovanou maminku bolela. Ale ne! Dnes nechtěla být smutná. Dnes chtěla být přece celý den šťastná veselá a živá, tak jak by ji maminka viděla ráda. Ještě jednou zahne a bude doma. Teda…jestli se tomu dá říkat domov. Domov pro spoustu dětí. Dětský domov. Ještě před dvěma lety by nevěřila, že tam jednou taky bude bydlet. Že bude jedno z těch osiřelých dětí co nemají ani jednoho rodiče. Ale tyhle myšlenky si přece zakázala, takže konec. Stále běžela, vlastně ani nevěděla proč. Možná proto, že se těšila, až vytáhne z šuplíku svoje rozmazávací pastely, které dostala ke svým třináctým narozeninám a něco namaluje. Cokoli. Možná se ale jenom těšila, jak večer bude česat vlasy své malé kamarádce Lindě. Ona sama dlouhé vlasy mít nemohla, na to byly moc jemné a řídké, takže Linda měla její takový malý sen. Možná proto byla jediný člověk, se kterým se Jane v domově bavila. Tak se zamyslela, že si nevšímala nikoho ani ničeho okolo. Probral ji až náraz po kterém dopadla na zadek. Vyděšeně vykulila oči na kluka, který si právě oprašoval se neskutečně velké nohavice kalhot. "Nemůžeš dávat pozor??" podíval se na ni otráveně. Když ale viděl její stále ještě vykulené oči, malinko se usmál a podal jí ruku.
"Jsi v pořádku??"
"Jo..." přikývla trochu zmateně.
"Nevypadáš tak," usmál se znovu.
"Já jsem opravdu v pohodě," pokusila se o úsměv, zatímco si tak jako před chvilkou on oprašovala své oblíbené, na kolenou vydrané džíny.
"Fajn," pokrčil rameny. Mávl jí na pozdrav a nechal ji tam stát. Asi deset sekund. Pak se vrátil zpět a pozval ji na zmrzlinu. Samozřejmě souhlasila, nemohla od toho kluka, který se jí představil jako Tom odtrhnout oči. Vypadal sice jako obyčejný frajírek, ale mě v sobě něco, co Jane přitahovalo. Kdyby nemusela do domova, seděla by tam ním klidně celý týden.
***
Byl to její talisman. Talisman, který jí pomáhal věřit, že se jednou uzdraví, i když v hloubi duše věděla, že nějaký blbý dárek jí nemůže pomoct…Navíc ještě dárek od takového člověka. Ale tenhle dárek pro ni znamenal vše. Nikdy by ho neopustila, zvlášť teď. A taky to byl dárek který dostala od něj. Milovala ho, víc než svůj vlastní život.
***
Brzy se z nich stala nerozlučná dvojka. Jane do něj byla skutečně velmi zamilovaná.
Jednou když spolu trávili odpoledne v parku, vytáhl Tom zničehonic odněkud malou krabičku.
"To je pro tebe, myško moje." Uculil se.
Nedočkavě rozbalila pečlivě převázaný dáreček. Vykoukla z něj malá krásná malá myška s nápseim "I ♥ you" zepředu a zezadu na kožíšku " Tome.." začervenala se. "Děkuju.." radostně ho políbila. Nejdřív Toma, potom vlepila miniaturní pusinku i myšce.. "Je úžasná.."
"Jako ty.." prohodil s úsměvem.
***
Ten malý předmět, který od té doby měla u sebe jí sice přinesl spustu štěstí (tedy, stále v to doufala) ale taky spoustu smůly(v to zase naopak věřit nechtěla). Měla ho vždy když se něčeho bála, když měla z něčeho radost…To štěstí vydrželo rok…
***
"Mám leukémii," zašeptala se slzami v očích.
Tom vypadal zmateně. "Cože??"
"Jsem nemocná..mám leukémii," zopakovala.
Zavrtěl hlavou. "Ne..ty..nemůžeš být nemocná, to..to..přece není možné…"
Přes slzy se zkusila usmát. "Ale doktoři říkají že se to dá léčit.."
"Ale..tvoje máma na to přeci…" zasekl se před tím slovem nahánějícím strach. Jim oboum.
"Umřela…jo…" pokusila se mluvit normálně. Tom měl najednou ve tváři zvláštní výraz.
"Musim..musím..jít…" vyrazil ze sebe, dal překvapené Jane pusu na tvář a..prostě…utekl. Nemohla tomu uvěřit.
"Tome, počkej!" křikla za ním ještě. Ani se neotočil.
***
Teď, po čtyřech měsících tomu ještě pořád nechtěla věřit. Tom by to přeci neudělal, Tom ji miloval, Tom byl její všechno Tom…Semkla víčka pevně k sobě, aby z nich nevyklouzla ani jediná slzička. Nesměla kvůli němu plakat. Už nikdy kvůli němu nebude plakat. Nestojí za to. Ale ať si přikazovala co chtěla, po chvíli se bezmocně rozplakala.
***
"Mám strach, že umře a že už se z toho nevzpamatuju, chápeš?! Prostě to musím udělat," říkal zrovna Tom Billovi, když vešla k nim na zahradu.
"Co musíš udělat?" zeptala se tvrdě. Tom se otočil a zrudl. "Tys..tys..to slyšela?"
"Chceš se se mnou rozejít, viď? Neobtěžuj se, protože já to udělám první," ječela nepříčetně. "Rozcházím se s tebou! S takovým hajzlem jako ty, totiž nechci už nikdy nic mít…nikdy..slyšíš?? NIKDY!" S rudými tvářemi proběhla bytem ke dveřím, a aniž by pozdravila Tomovu matku, která ji překvapeně pozorovala, vyběhla z domu. Běžela, pořád běžela, déšť, o kterém snad ani nevěděla, ji šlehal do tváří, tváře měla teď rudé nejen ze vzteku, ale také od pláče, ale nezastavovala se a zničehonic se ocitla na hřbitově. U hrobu svých rodičů. Seděla tam a otřásala se pláčem. Vůbec si nevšímala toho, že je hnusně, fouká vítr, prší, ona je celá promočená a od rána nejedla.
***
Dost, přestaň brečet, ničemu tím nepomůžeš! Přikázala si a konečně se jí trošku podařilo uklidnit se. Otevřela oči a rozhlídla se po pokoji. Když uviděla kdo stojí u okna a pozoruje ji, zastavilo se jí srdce. Protřela si oči a..on tam stále byl. Byl to..určitě to byl Andel. Anděl co vypadal jako Tom.
"Už je čas??" zašeptala mdle.
***
Pamatovala si jenom že seděla na hřbitově. Neměla tušení, že nakonec omdlela a že nebýt staré babičky, která ji tam našla, možná by už umřela. Od té doby byla v nemocnici. Nevěděla taky, že Tom se na ni v domově byl ptát a že každý den sbíral odvahu navštívit ji.
***
Do nemocnice vešel kluk. Nesl v ruce velkou kytici a tvářil se velmi nesměle. Nemusel se nikoho ptát kde jeho cíl leží, to číslo znal zpaměti. Pokoj 312. Magické číslo. Vyjel výtahem do třetího patra a rozhlídl se a jakmile zahlídl číslo toho pokoje, zamířil k němu. Pokoj byl kupodivu otevřený. Vešel a rozhlídl se. Pokoj měl jenom jednu postel a ta byla..prázdná…Zasekl se v půlce pohybu a květiny mu vypadly z ruky na zem. Přišel pozdě. Příliš pozdě na to, aby řekl své Jane že ji miluje. Hlavou se mu promítlo všechno co spolu prožili. Sedl si na postel. Na postel ve které ještě nedávno Jane ležela. V tom si všiml něčeho na nočním stolku. Byla to malá, roztomilá, šedá myška.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama