close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Povídky

Ali/2.díl

10. června 2007 v 20:02 | Trapák
Ježiši to je bordel!Rozhlídnu se po svym pokoji a hned mi je jasný proč na mě máma tolik nalíhala ,at si konečně uklidím pokoj.Všude okolo se válí haldy oblečení.Jéé,tohle triko sem hledala celou věčnost!!Přeskočím spícího psa a jdu se nasnídat.,,Dáš si chleba?"řekne mi sestra zatímco ukazuje na volný místo u stolu.,,Jo a volala Verča máš se u ní zastavit"prohodí jakoby ledabile máma,zatímco mi maže chleba.,,Jasně!"Ach konečně jídlo.Mnam.......
,,Čau Verčo.Cos mi chtěla?",,Spíš co ti chci,ne!!!"vyhrkne Verča.,,Tak vyprávěj.",,Tak jo....Včera večer sem šla venčit našeho psa.Jako vždycky sme šli do parku.Byla tma ale tohle sem viděla zřetelně.Bohužel...."Proč bohužel?"ptám se Verči,která nevipadá moc na to že by chtěla ve svym pokračování pokračovat.Ale já ji k tomu donutím!,,No takže.......hmn.....no........sem...........jááá........tak......ehm" ,,Sakra bud mluv nebo ahoj!Kvůli tomu sem sem nepřišla!,,Nojo dyt už mluvím...Prostě sem tam viděla ..."odmlčí se Verča jako kdyby mi chtěla říct že tam viděla mimozemštana,jak se ptá kde je Mc donalds.,,Pavel se tam líbal s nákou holkou.Jáá,sem ti to musela prostě říct.Vždyt sem ani nemohla dospat.Jestli sem ti ublížila,tak promin..."S tojim tam jako tvrdý ý a koukám na Verču.........

Ali/1.díl

4. června 2007 v 20:31 | BARBORA
,,O né já ten zatracenej mobil snad fakticky stratila!"To už bylo potřetí co jsem svůj mobil ztratila,ale vždycky sem ho našla.Ted ho už ale asi nenajdu.,,Máma mě zabije,co mám sakra dělat?" CRRRRRR"Ale ne,to mi fakt chybělo.Cestou do třídy ještě omylen narazím do Pavla.Pavel se mi už hodně dlouho líbí,ale já nevím co mu mám říct.Ach jo.No nic, už musím do třídy jinak dostanu poznámku.
,,Ale Ali tak se koukni,kdes ho viděla naposledy!"radí mi moje nejlepší kámoška Verča.,,Před třídou."dodávám s lehkým úsměvem na tváři a Verče je hned jasný,že nemluvím o mobilu.,,Že na něho ještě můžeš myslet.Já bych už byla mrtvá strachy z toho co mi udělaj rodiče!A ty ještě seš schopná myslet na Pavla.Já tě prostě nechápu." ,,Hele"pokouším vysvětli Verče,,ten mobil je už stejně dávno v p...pardon,bůhví kde!!"Tenhle večer se ještě pokusím před rodičema ututlat,že je mobil v hájku zelenym.Doufám že mi to sežerou.Jinak sem zase pro změnu já v hájku zelenym.,,Ahoj Ali a at ti to vyjde"snaží se mi Verča dodat odvahu,ale moc mi to nepomohlo.Odpovídám na její pozdrav a kráčim směr domov.Celou cestu musím myslet na Pavla.Prostě si nemůžu pomoct.Jak tohle jenom dopadne!!!
Hele lidi já vím,že je to hrozný,ale já to vylepším(snad)xD

BEZVA FINTA

13. května 2007 v 12:40 | BARBORA
Oh, Bože, rodinná dovolená! Když jsem se to dověděla, málem mě trefil šlak. Myslela jsem, že zkolabuju! Čtrnáct dní nudy někde v zapadlé díře nahorách. Co tam sakra budu dělat? Rodinné túry mě už dávno omrzely, ne díky, tati, na to fakt nejsem zvědavá. Ale nic jiného mi nazbývalo, než na dovolenou vyrazit.
Samozřejmě, že jsem tam jako patnáctiletá neměla nikoho věkově k sobě. Tak jsem se aspoň snažila bavit se svým osmiletým bratránkem Péťou. Jela s námi totiž ještě teta se třemi malými dětmi. Připadala jsem si jako v tom seriálu ,,Chůva k pohledání". Akorát jsem (narozdíl od ní) neměla žádného pěkného kluka.
Jak jsem očekávala, nuda tam opravdu byla. Jediné, na co jsem se těšila, byl slíbený výlet do aquaparku. Konečně si užiju aspoň trochu legrace! Toho dne, kdy jsme tam měli jet, jsem nemohla dospat. Vzbudila jsem se asi v šest. Ale nevadí, aspoň jsem měla spoustu času se dokonale připravit. Moc jsem si od toho neslibovala, ale přece jen jsem se dokonale nalíčila, vlasy jsem upravila do stylu nedbalé elegance a stříkla na sebe kapku svého oblíbeného parfému. Bohužel jsem se nevyhnula poznámkám typu: ,,Páni, ty dneska vypadáš, jako kdybys měla potkat svou osudovou lásku, tss." Ale to jsem překousla.
Většinu dětí jsme nechali doma, co tam s nimi, akorát by nám zavazely. Jela jsem jen s našima a s Péťou. Když jsme přijeli, málem nám vypadly oči z důlku. Tak velký aquapark jsem ještě neviděla. Byl rozdělen na dvě části, tmavou, kde bylo plno tobogánů a skluzavek, a světlejší s masážními hlavicemi, vodní hudbou a vířivkami. Moc se mi to tam zamlouvalo. A co tam bylo lidí! ,,Tak hupky šupky do plavek a jde se na to", pomyslela jsem si. Plavali jsme s Péťou všude možně, prolézali nejrůznější atrakce a vodní nástrahy.
,,Pojď se mnou na tobogán, prosíííííím, " žadonil Péťa. Moc se mi nechtělo, protože tam byly dlouhatánské fronty, a kdo by měl trpělivost v nich věčně čekat? Ale nakonec jsem se nechla odměkčit a vyrazili jsme po schodech nahoru. Když už jsme tam byli, chtěli jsme si sjet ten největší, u kterého byla samozřejmě ta nejdelší fronta. Jak jsem tam tak stála, spatřila jsem v ní nááádherného kluka! Vypadal jako nějaký hezounek z plakátu, nagelovaný blonďák s úžasně vypracovanou postavou, super moderní plavky a zářivý úsměv. A navíc, usmíval se přímo na mě!!! Skoro se mi rozskočilo srdce, najednou jako bych se pomátla. Naoplátku jsem se na něj taky usmála a on na mě mrkl. Myslela jsem, že padnu. Snažila jsem se vymyslet nějaký rychlý způsob, jak ho zaujmout, jakou fintu na něj použít, takoví kluci se balí těžko. Ani nevím, co mě to tehdy napadlo, ale začala jsem si hrát s Péťovými vlasy a vytvořila jsem mu pankáč. Hezounek se na mě podíval, přišel k Péťovi a projel mu rukou vlasy, čímž mnou vytvořený účes zničil. Na oko jsem se začala zlobit a pankáč mu udělala znovu. Kluka to děsně pobavilo, a jelikož už byl na řadě, sjel tobogánem dolů.
Péťovi jsem řekla, že jsi jdu chvilku zaplavat ať jezdí na tobogánech, což mu vůbec nevadilo, byl rád, že si může chvíli dělat, co chce. To já taky. Kluk na mě dole počkal. Když jsem vycházela z bazénu, strčil mě zpátky do vody. Já byla jako omráčená, vůbec jsem netušila, co vlastně dělám. ,,Deutch?" zeptala jsem se ho. ,,Nein, Neederland," odpověděl. ,,I love Neederland," odvětila jsem a v duchu dodala: ,,A ještě radši mám Holanďany..." ,,Und du?" zeptal se zas na oplátku odkud jsem já. ,,From Czech Republic." Místo dalšího rozhovoru mě vzal za ruku a odtáhl do nejtemnějšího místa. Sladce se na mě usmál a pak najednou zvážněl a začal mě vášnivě líbat. Naše rty mwzi sebou vytvořily téměř elekktrizující pole, nemohly se od sebe odtrhnout, jen líbat, líbat a líbat! Jeho mrštný jazýček mě hladil po rtech, přejížděl mi po zubech, kroužil kolem dokola, pohrával si s mým... Bože, líbal úžasně!
Chvíle strávené s ním byly těmi nejkrásnějšími v mém životě. Asi na chvilku jsme se od sebe nevzdálili, Stále jsme byli spolu a jeden druhého se nemohli nabažit. Připadala jsem si šťastná, nekonečně šťastná, a jediné, co jsem si přála, aby ten den nikdy neskončil.
Ale... Tohle přání se mi bohužel nesplnilo. Na chvilku jsem si musela odskočit a řekla svému miláčkovi, ať na mě počká u bazénu. Ale na toaletách jsem potkala svou matku. ,,Kde sakra jsi? Všude tě hledáme. No moc nekoukej, jede se domů." Jako by mě blesk uhodil.
Mami, prosííííííím, dej mi ještě chvilku, musím si ještě něco nutně zařídit, já teď nemůžu odjet." Ale naše máti nechtěla slyšet ani slovo, byla zkrátka nekompromisní. Popadla mě za ruku a vedla k šatnám. Hodila jsem na sebe pár věcí a už jsme mířily k autu. Tam na nás všichni netrpělivě čekali a už jsme si to pádili směrem na chatu.
Bylo mi hrozně! Vyměnila bych milion za poslední polibek s... Páni, ani nevím, jak se jmenoval! V tom okouzlení jsem se ani nezeptala na jméno. V mém srdce navždy zůstane jako ten ,,Bludný Holanďan", hezounek s plakátu s úžasným úsměvem a nádhernými polibky. Ale, byla to, Péťo, bezva finta...

SCHŮZKA U NÁSTĚNKY

13. května 2007 v 12:39 | BARBORA
Můj Bože! Do konce života si to neodpustím.
"Neboj, určitě se najde,"snaží se mě utěšit kámoška, "vždycky se našel!"
"Hahaha, moc směšný. Nemůžu za to!" No jo, abych pravdu řekla jsem hlava děravá. Už mockrát jsem málem mobil ztratila, ale pokaždé mám štěstí a narazím na poctivou duši, která mi ho vrátí.
"Tak na, zavolej tam." Mobil zvoní a nikdo to nezvedá, až po chvíli se ozve příjemný hlas nějakého kluka: "Ano?" Poskočí mi srdce. Kdyby měl někdo zájem si můj mobil nechat, nezvedal by to! "Ahoj, ty jsi asi našel můj mobil, co?" "Jo našel. Asi ho chceš zpátky, že? Škoda, celkem se mi líbil." "Jo chci. Moc dík. Ve které třídě jste?" "Víš co? Sejdem se u hlavní nástěnky, jo?" "Dobře. Hned tam budu." Teď, když už vím, že je můj mobil v bezpečí začnu teprve uvažovat nad tím neznámým klukem. Radši se ještě učešu a už se řítím na smluvené místo.
Sakra! Tak to je šok. Když se totiž pomalu přibližuju k nástěnce, stojí tam jediný člověk. Můj idol Michal! Už nějaký měsíc jsem do něho pořádně zabouhnutá, akorát že tak úžasný, o dva roky starší klu si mě pochopitelně ani nevšiml. Tak tohle nepřežiju. Málem se mi podlomí kolena když řekne: "Ahoj. Nevím, jestli mě znáš, já jsem Michal." Ježiši! Jak bych ho mohla neznat! "Je tohle tvůj mobil?" A aby toho nebylo málo, naprosto sladce se usměje. "Jo. Je to on, moc díky! Už jsem si myslela, že ho nenajdu." Snažím se taky usmát, ale nějak mi to nejde. V tu chvíli se na mě podívá tak, že se cítím jako nějaká bohyně. Připadá mi, jako by se zastavil čas, ale našim neúprosným školním hodinámne. "CRRRRRRRRRRRRR" Sakra. Zvoní. "Musím letět" Chtěl ještě něco říct, ale já už jsem byla pryč.
Když jsem pak seděla na nudné hodině matematiky, nejen že jsem na něho neustále myslela, ale ještě ke všemu jsem litovala, že jsem neslyšela to poslední, co řekl. Když mě učitelka vyzkouší, vůbec nevím, oco jde. Dá mi dlouhý nechutný příklad a po chvilce zírání na papír mi docvakne jak na to. Když skončím, dostanu za jedna a vůbec nevím, jak se mi to podařilo. Během hodiny stihnu Silvě vylíčit, co se stalo, a ona tomu nemůže pořád uvěřit. Je v šoku. Ale to není nic proti mému šoku, když mi uprostřed hodiny dojde zpráva od nějakého neznámého čísla. AHOJ KRASNA NEZNAMA. ANI NEVIM, JAK SE JMENUJES?! PTAL JSEM SE, ALE TYS MI KLIDNE ODESLA. ASPON, ZE JSEM SI VZAL TO TVOJE CISLO. MICHAL
Musím se hodně ovládat, abych nezačala skákat do stropu. Cože to napsal? Krásná neznámá? Tak tohle je síla. Podstrčím mobil Silvě a ta má co dělat, aby překvapením nevyjekla. Pak mi začne radit, co mu mám napsat. Nakonec sesmolím odpověď. AHOJ MICHALE. SORRY,ALE MÁME ZROVNA NOVOTNOU A TA BY ME ASI ZABILA, KDYBYCH PRISLA POZDE. JMENUJU SE VERCA. Tak. Teď to odešlu a nemusím ani minutku čekat na odpověď. TO JE HEZKÉ JMÉNO. VIS, ZE JSEM SI TE VSIML UZ DRIV? TY ME ASI NE, CO? TAK HEZKA HOLKA... Můj bože!!!!Tak tohle moje nervy už nevydrží. Rozhodnu se rychle. Teď nebo nikdy. TAK HEZKA HOLKA, JO? JA JSEM SI TE TAKY VSIMLA. CO MATE TED ZA HODINU? Než to odešlu, asi pětkrát si to celé přečtu.
Nedočkavě čekám na odpověď, která tentokrát dojde později, než předtím. A je stručná. PRIJD HNED K NASTENCE. BUDU CEKAT. Anoooooooooo!! Přihlásím se a čekám "Co chceš Veroniko?" "Můžu jít na záchod? Prosím" V Novotné to jenom vře. Když mě pustí, zbaví se mě, ale když ne, neudělá mi radost. Asi jsem se o tom nezmínila, ale nemá mě moc v lásce. "Nebyla jsi o přestávce?" "Je mi špatně." "Dobře. Jdi. Ale nebuď tam věčnost," nakonec procedí skrz zuby. Fajn. Nemusí mě pobízet dvakrát.
Letím a už vidím Michala, jak mi jde naproti. Začne mluvit. "Víš já jsem tě už chtěl dávno oslovit, ale ty pořád chodíš s tou svojí kamarádkou a já neměl dost odvahy." Jsem v šoku, ale to není nic proti tomu, co se stalo dál. "Víš, tak mě napadlo, co kdybychom někam zašli?"
"Myslíš rande? No, vždyť už jedno máme," zasměju se "ale protože po tobě už půlroku koukám, tak jasně." Tohle mu asi dodá odvahy, protože se ke mně přiblíží a já ucítím jeho rty na svých. Nááádhera. Vzhledem k tomu, že to byl můj první polibek, tak na něj asi nikdy nezapomenu.
Líbáme se, když tu chvíli slyším, že na mě volá Silva. "Verčo! Rychle pjď už." Odtrhnu se od něj(ikdyž se mi vůbec nechce) a běžím za Silvou. "Učitelka mě za tebou poslala. Musíš aspoň dělat, že je ti špatně, když jsi byla tak dlouho pryč."
"Jasně."
Moc mi to ale nejde, protože jsem naprosto happy. A tak mě nechá učitelka po škole, abych si tu hodinu vynahradila. Vůbec mě to ale neštve.
Byla to poslední hodina, takže po zazvonění jsem zůstala sedět, zatímco Silva se rozhodla počkat v parku před školou. Po přestávce Novotná s vítězoslavným úsměvem přikvačí "A tady tenhle se taky ulíval. A to z němčiny!" Spadne mi čelist a poskočí srdce, když uvidím... koho jiného, než Michala!
Od té doby spolu s Michalem chodíme rok a pořád se máme moc rádi. Měli jsme už spousty schůzek, ale nikdy nezapomenem na naši první, krátkou schůzku u nástěnky.

MALÝ MOŘSKÝ PŘÍBĚH

28. dubna 2007 v 14:09 | BARBORA
Vítr pohladil svým hebkým jemným hlasem rajský ostrov i okolní vodní hladinu, která téměř nepohnutá odrážela rozjásanou oblohu. Ticho, klid a mír panovaly tomuto šťastnému kousku modré planety. Stromy, keře, květiny i tráva již počaly žíznit a prosily vítr o trochu vláhy pro svou krásu, jež patřila vždy všem.
Vítr si zálibně prohlížel ten maličký kousek planety v čiré hladině nekonečného moře, když uslyšel volání žíznivých. Nerad opustil klid a mír tak vzácný a tak drahý nejen jemu. Zvedl se do výše, aby ještě chviličku nerušil zrcadlící se hladinu a v jediném okamžiku prohlédl širé pláně pod sebou. Pak již jen objal nadýchané obláčky i těžké dešťové mraky do své obrovské náruče a hnal je k žíznivému ostrovu. Ač byla obloha neblaze zachmuřena a z nebe se snášely dlouhé provazce stříbřité vody, stromy, keře, květiny i tráva plesaly spolu s kapkami deště tanec lásky a sounáležitosti. Jen květiny zavřely své čarokrásné květy, aby pak, až opět zasvitne zlato modrého nebe, vydaly svá tajemství posetá démanty. Vítr se spokojeně proháněl po zemi, po vodě i po nebi a z obvyklého rozmaru se opřel i do vodní hladiny. Již dávno zmizela poklidná hladina a vlnka následovala vlnku, pak vlna vlnu a jedna za druhou se hnala pryč od ostrova - dál do širého světa. Tak vznikl příběh jedné vlnky, který vám chci vyprávět.
Nevěděla, že otcem je vítr a matkou voda moře. Viděla jen sebe a dokonce vedlejší vlnky své sestřičky přehlížela. Naparovala se na hladině a poskakovala jak malá nezbednice. Celý svět tu byl jen pro ni. Zanedlouho si uvědomila, že je stejně velká jako ostatní vlnky a to se jí velmi znelíbilo: "Já nechci být stejná! Já jsem lepší než ostatní! Ostatní jsou na světě pro mne!" říkala si umíněně a plnými hrstmi začala brát sousedním vlnkám, nešťastným sestřičkám. Najednou byla větší a mohla se povyšovat nad ostatní. Z mořských krůpějí oblékla si perlový šat, do chocholatého účesu vpletla si bílou pěnu a pyšně se vzhlížela v kratičkých záblescích zrcadlící se vody. Její spokojenost netrvala dlouho a opět chtěla urvat pro sebe víc. Když si vroucně přála mít ještě plnější kapsy, přihrál jí osud do cesty kousek promáčeného dřívka. Nadšeně jej jako kyj popadla a svou novou zbraní vydobyla na sestřičkách další kousek svého zvětšujícího se krajíce.
Když uviděla poprvé hravé delfíny vyskakovat z vodního živlu, aby se po krátkém ladném letu opět vnořili do vod oceánu, chtěla to velkolepé divadlo napodobit. Vší silou se snažila odskočit od hladiny, ale byla tak těžká, že se jen na nepatrný okamžik odlepila od hladiny a ještě po dopadu ztratila část bohatství. Raději změnila taktiku a namyšleně vytrubovala do světa: "Delfíni jsou tady pro mne, aby vyskakovali nad hladinu a viděli moji nevšední krásu!" Také po setkání s velrybami chtěla vlnka napodobit stříbřité sloupy gejzírů, ale ouvej, opět přišla o kousek svého bohatství. Umíněně si ztracené bohatství na sestřičkách vybojovala a silná a pyšná se předváděla: "Velryby píší na oblohu básně, když vidí mou velikost a krásu!" "Pozor! Pozor! Pozor!" zaslechla volat ostatní. "Co by se mně mohlo stát, když jsem tak veliká a krásná. Každý ke mně vzhlíží." myslela si a přemítala o novém účesu. Na poslední chvíli viděla rychle se přibližující žlutý písek mezi černými rozeklanými skalisky a v pozadí zeleň bujné vegetace. Teď poznala, že je zle nedobře. Nemohla se skrýt, nemohla se schoulit mezi ostatní, protože byla tak veliká.
Náraz byl hrozný. Její nejnovější účes zmizel v tmavé skalní prohlubni u jí neznámých slizkých tvorů. Tělo skončilo rovným dílem na skalisku i v písku. Bolest jí projela tělem jako tisíc ostrých jehel. Maličké kamínky se vmísily do otevřených ran a tak pálily. Už viděla sestřičky vlnky, kterak se rychle vzpamatovávaly po tvrdém dopadu. Sestřičky jí pomohly sebrat poničené tělo a schovat se v hlubinách před tak nepřátelským světem. "Ach tady je krásně!" povzdechla si a konečně si vzpomněla na svou matku - vodu moře.
Vzpomínání netrvalo dlouho, neboť vítr dorážel na neklidnou hladinu a modeloval jednu vlnku za druhou. Když naše vlnka slyšela hlas větru, vyhnala jí zvědavost z bezpečných hlubin. Zpět byl její poslední příběh a opět se začala parádit a nakrucovat. Zapomněla na náruč matky, zapomněla na svůj hrozný konec. Ale přeci jen se trochu změnila. Už věděla, že má sestřičky a další známé vlnky, s kterýma se na své pouti potkávala a tak ráda si s nimi hrála. Učila se mít ráda i je, i když jí to vždy nešlo, přeci jen se snažila být lepší. Občas neodolala pokušení a vzala si něco cizího, občas si něco vydupala násilím, občas se parádila, ale měla i ráda, dokázala pomoci a její nevelká rodina byla pro ní celým světem a svět byl zde jen pro ně.
Rozverný vítr neměl pochopení pro rodinné blaho a přihrával jí do cesty jiné cizí vlnky a ona bránila svou rodinu před jinými rodinami vlnek. Vítězila i prohrávala a po prohrách klesala zpět do hlubin, kde si rozpomínala na laskavou náruč své matky - vody moře. Cosi ji nutilo opět vstát a vzepnout svou sílu nad hladinu, a tak stávala se další a další vlnkou v příštích zrozeních.
Už byla moudřejší a uvědomila si, že i ostatní vlnky jsou jí podobné a chtějí tak jako ona ladným tanečním krokem cestovat po širém moři a poznávat svět - vždyť je tady jen pro ně. Stala se součástí velikého hrdého národa vlnek, který bez ustání válčil za svá práva a za svou existenci. Neohroženě a udatně bojovala za svůj národ a díky četným vítězstvím poznávala nové končiny pro ni cizích moří. Učila se znát nebeské ptactvo i podivné tvory žijící na rozhraní moře a souše.
Jednoho dne tak podobnému dni jejího zrodu se zvedl neposedný vítr a bez ohledu na vítězný chorál vojsk, v jejichž čele stála, zvedl proti odvážným šikům obrovskou cizí armádu. Obě armády vln a vlnek bojovaly o přežití. Naše odvážná vlnka porazila mnoho protivníků, ale pak unavená, zraněná a poražená, klesala se svými spolubojovnicemi i protivníky do hlubin moře. "Oh, jaký je zde velebný klid!" pomyslela si a vzpomněla na svou matku - vodu moře. Nechala se láskyplně obejmout. "Ale co to?" zhrozila se. "Vždyť moje matka objímá i nepřátele, které tak ne-ná-vi-dím."
Začala jí svítat pravda. Nejprve pomaloučku polehoučku, jako když si pestrobarevné rybky prohlíží korálový útes a pak rychleji až její vědomí naplnil uragán pochopení. Rozplakala se nad svým marným snažením nad hladinou a najednou měla tolik sestřiček, že by je za sto životů nespočítala. Pryč byla nenávist, zášť a nepřátelství. Vědoma si té nádherné jednoty lásky, porozumění a sounáležitosti plakala opět, ale už z radosti. Poznala štěstí.
Celé moře bylo jí a ona byla mořem. Matka se na ni pousmála a dcera pochopila, že ještě není konec její cesty za poznáním. V nitru cítila další svíravou otázku. "Co to je?" ptala se zvědavě matky. Moudrá matka jí tichounce, jako by po špičkách vedla k srdci a jeden závoj za druhým padal před velkolepou skutečností, před dalším světem ležícím mimo hlubiny, mimo vlny, mimo dosah mořského příboje.
Těžké břemeno leželo na cestě k poznání před sebevědomou vlnkou. S pomocí milované matky se rozeběhla proti smrtonosnému pobřeží, aby doskočila co možná nejdál - až tam, odkud není návratu do milovaného moře. Tvrdě padla do horkého písku. Ještě než spočítala četné rány, pocítila hrozné pálení a nabyla dojmu, jako by se zmenšovala. "Umírám!!!" povzdechla si smířená s osudem. Naštěstí to byl jen pocit a ona v bělavém obláčku páry nevýslovně šťastná stoupala k nebi. Ucítila další láskyplné obětí, když otec vítr ji zdvihl do obrovské výše a ukazoval jí čarovný neznámý svět pod nimi. Poznávala hluboké lesy, stříbrná jezera, bělavé pláně věčného sněhu a ledu, zlatavé pouště i modré moře. Štěstí vlnky nabíralo vrcholu, když z lehoučké páry staly se kapky a ona padala k zemi. "Kdybych byla nad mořem a spadla rovnou do náruče matky," hořekovala. "Takhle mne čeká smrt, až se roztříštím o tu hrozivou zemi dole ...." loučila se teskně se životem.
Bolelo to hodně, ale smrt nepřišla. Spadla do tmavého klidu vlhkého lesa. Spojila se vlnka z kapek a chtěla plout jako kdysi na moři. "Ale, ouvej, ono to nejde!" zabědovala vlnka a vsákla se do půdy pod velkým košatým stromem. Padala dolů do černočerné tmy a snažila se zachránit si život. Když bylo hrozivé černé tmy dost i na její odvahu, ucítila pevná chapadla veliké chobotnice. "To znám!" zaradovala se a zapomněla, že není v moři. Po malinkých částečkách pronikala dovnitř toho velikého organizmu a stoupala vzhůru. Nádherný pocit zaplavil její tělo, ale bylo to vůbec její tělo?! Zapomněla na sebe a najednou byla něčím jiným. Byla mohutným letitým stromem a cítila kořeny voňavou zemi, tu zemi, které se kdysi tak hrozně bála. Byla vděčná té svaté zemi, jež v ní rozpustila mnoho kamínků, které nyní rozsévaly život v kořenech, kmeni i v listoví.
Už věděla, že marností je brát a štěstím dávat. Blažená vlnka vystoupala až na samý vrchol, až tam, kde strom se dotýkal nebe a hověla si na poledním slunci, které pozvolna odhrnovalo oponu šedočerných mraků. Zcela zapomněla na strach i trápení, zapomněla na sebe a zbyl jen čarokrásný svět. Láska a poznání vykouzlily pestrobarevné oblouky duhy pro slávu těch, kteří našli svůj cíl. Cítila se tak lehoučká, že ani nezpozorovala, jak stoupá k nebi ve formě obláčku a spolu s ostatními plula oblohou.
Poznala svět, poznala život, vzdala se světa, vzdala se sebe. Končil její běh. Rozpomenula si, že vrací se do hlubin vlastní přirozenosti a ač bude hnána větrem či rozbíjena o skály, vždy bude součástí toho nádherného světa žít v absolutním klidu a míru s poznáním v srdci, tak jako kdysi před dlouhými věky u své matky - vody moře.

NÁDHERA

23. dubna 2007 v 18:06 | BARBORA

Dívka se zeptala chlapce jestli je pěkná a on řekl ne.
Dívka se zeptala chlapce jestli ji má rád a on řekl ne.
Dívka se zeptala chlapce jestli by plakal kdyby odešla
a on opět řekl ne. Dívce stekla po obličeji slza. Chlapec
řekl dívce: Ty nejsi pěkná ty jsi krásná, nemám tě rád
já tě miluju a kdyby si odešla neplakal bych ale umřel................

MYŠKA

25. března 2007 v 13:37 | BARBORA
Jane ležela v nemocniční posteli, pod hlavou spoustu polštářů, aby se mohla dívat z okna. Nechtěla se dívat ven. Měla pokoj obrácený směrem k hřišti, na kterém dováděly ty zdravější děti.MNOHEM zdravější než ona. Jane nebyla zdravější. Prakticky se už nemohla pohnout. Vztekle od okna odvrátila hlavu a sevřela předmět ve své pravé ruce, schované pod peřinou, jak nejvíc to šlo. Nikdo si nemohl všimnout co drží v ruce a že vůbec něco drží. Stejně pochybovala o tom, že by to někoho zajímalo. Nikdo o koho by stála za ní nepřišel…On za ní nepřišel…
***
Jane běžela po ulici. Měla takovou radost ze života! Ani vlastně nevěděla proč. Maminka by z ní určitě měla radost.Maminka…každá vzpomínka na její milovanou maminku bolela. Ale ne! Dnes nechtěla být smutná. Dnes chtěla být přece celý den šťastná veselá a živá, tak jak by ji maminka viděla ráda. Ještě jednou zahne a bude doma. Teda…jestli se tomu dá říkat domov. Domov pro spoustu dětí. Dětský domov. Ještě před dvěma lety by nevěřila, že tam jednou taky bude bydlet. Že bude jedno z těch osiřelých dětí co nemají ani jednoho rodiče. Ale tyhle myšlenky si přece zakázala, takže konec. Stále běžela, vlastně ani nevěděla proč. Možná proto, že se těšila, až vytáhne z šuplíku svoje rozmazávací pastely, které dostala ke svým třináctým narozeninám a něco namaluje. Cokoli. Možná se ale jenom těšila, jak večer bude česat vlasy své malé kamarádce Lindě. Ona sama dlouhé vlasy mít nemohla, na to byly moc jemné a řídké, takže Linda měla její takový malý sen. Možná proto byla jediný člověk, se kterým se Jane v domově bavila. Tak se zamyslela, že si nevšímala nikoho ani ničeho okolo. Probral ji až náraz po kterém dopadla na zadek. Vyděšeně vykulila oči na kluka, který si právě oprašoval se neskutečně velké nohavice kalhot. "Nemůžeš dávat pozor??" podíval se na ni otráveně. Když ale viděl její stále ještě vykulené oči, malinko se usmál a podal jí ruku.
"Jsi v pořádku??"
"Jo..." přikývla trochu zmateně.
"Nevypadáš tak," usmál se znovu.
"Já jsem opravdu v pohodě," pokusila se o úsměv, zatímco si tak jako před chvilkou on oprašovala své oblíbené, na kolenou vydrané džíny.
"Fajn," pokrčil rameny. Mávl jí na pozdrav a nechal ji tam stát. Asi deset sekund. Pak se vrátil zpět a pozval ji na zmrzlinu. Samozřejmě souhlasila, nemohla od toho kluka, který se jí představil jako Tom odtrhnout oči. Vypadal sice jako obyčejný frajírek, ale mě v sobě něco, co Jane přitahovalo. Kdyby nemusela do domova, seděla by tam ním klidně celý týden.
***
Byl to její talisman. Talisman, který jí pomáhal věřit, že se jednou uzdraví, i když v hloubi duše věděla, že nějaký blbý dárek jí nemůže pomoct…Navíc ještě dárek od takového člověka. Ale tenhle dárek pro ni znamenal vše. Nikdy by ho neopustila, zvlášť teď. A taky to byl dárek který dostala od něj. Milovala ho, víc než svůj vlastní život.
***
Brzy se z nich stala nerozlučná dvojka. Jane do něj byla skutečně velmi zamilovaná.
Jednou když spolu trávili odpoledne v parku, vytáhl Tom zničehonic odněkud malou krabičku.
"To je pro tebe, myško moje." Uculil se.
Nedočkavě rozbalila pečlivě převázaný dáreček. Vykoukla z něj malá krásná malá myška s nápseim "I ♥ you" zepředu a zezadu na kožíšku " Tome.." začervenala se. "Děkuju.." radostně ho políbila. Nejdřív Toma, potom vlepila miniaturní pusinku i myšce.. "Je úžasná.."
"Jako ty.." prohodil s úsměvem.
***
Ten malý předmět, který od té doby měla u sebe jí sice přinesl spustu štěstí (tedy, stále v to doufala) ale taky spoustu smůly(v to zase naopak věřit nechtěla). Měla ho vždy když se něčeho bála, když měla z něčeho radost…To štěstí vydrželo rok…
***
"Mám leukémii," zašeptala se slzami v očích.
Tom vypadal zmateně. "Cože??"
"Jsem nemocná..mám leukémii," zopakovala.
Zavrtěl hlavou. "Ne..ty..nemůžeš být nemocná, to..to..přece není možné…"
Přes slzy se zkusila usmát. "Ale doktoři říkají že se to dá léčit.."
"Ale..tvoje máma na to přeci…" zasekl se před tím slovem nahánějícím strach. Jim oboum.
"Umřela…jo…" pokusila se mluvit normálně. Tom měl najednou ve tváři zvláštní výraz.
"Musim..musím..jít…" vyrazil ze sebe, dal překvapené Jane pusu na tvář a..prostě…utekl. Nemohla tomu uvěřit.
"Tome, počkej!" křikla za ním ještě. Ani se neotočil.
***
Teď, po čtyřech měsících tomu ještě pořád nechtěla věřit. Tom by to přeci neudělal, Tom ji miloval, Tom byl její všechno Tom…Semkla víčka pevně k sobě, aby z nich nevyklouzla ani jediná slzička. Nesměla kvůli němu plakat. Už nikdy kvůli němu nebude plakat. Nestojí za to. Ale ať si přikazovala co chtěla, po chvíli se bezmocně rozplakala.
***
"Mám strach, že umře a že už se z toho nevzpamatuju, chápeš?! Prostě to musím udělat," říkal zrovna Tom Billovi, když vešla k nim na zahradu.
"Co musíš udělat?" zeptala se tvrdě. Tom se otočil a zrudl. "Tys..tys..to slyšela?"
"Chceš se se mnou rozejít, viď? Neobtěžuj se, protože já to udělám první," ječela nepříčetně. "Rozcházím se s tebou! S takovým hajzlem jako ty, totiž nechci už nikdy nic mít…nikdy..slyšíš?? NIKDY!" S rudými tvářemi proběhla bytem ke dveřím, a aniž by pozdravila Tomovu matku, která ji překvapeně pozorovala, vyběhla z domu. Běžela, pořád běžela, déšť, o kterém snad ani nevěděla, ji šlehal do tváří, tváře měla teď rudé nejen ze vzteku, ale také od pláče, ale nezastavovala se a zničehonic se ocitla na hřbitově. U hrobu svých rodičů. Seděla tam a otřásala se pláčem. Vůbec si nevšímala toho, že je hnusně, fouká vítr, prší, ona je celá promočená a od rána nejedla.
***
Dost, přestaň brečet, ničemu tím nepomůžeš! Přikázala si a konečně se jí trošku podařilo uklidnit se. Otevřela oči a rozhlídla se po pokoji. Když uviděla kdo stojí u okna a pozoruje ji, zastavilo se jí srdce. Protřela si oči a..on tam stále byl. Byl to..určitě to byl Andel. Anděl co vypadal jako Tom.
"Už je čas??" zašeptala mdle.
***
Pamatovala si jenom že seděla na hřbitově. Neměla tušení, že nakonec omdlela a že nebýt staré babičky, která ji tam našla, možná by už umřela. Od té doby byla v nemocnici. Nevěděla taky, že Tom se na ni v domově byl ptát a že každý den sbíral odvahu navštívit ji.
***
Do nemocnice vešel kluk. Nesl v ruce velkou kytici a tvářil se velmi nesměle. Nemusel se nikoho ptát kde jeho cíl leží, to číslo znal zpaměti. Pokoj 312. Magické číslo. Vyjel výtahem do třetího patra a rozhlídl se a jakmile zahlídl číslo toho pokoje, zamířil k němu. Pokoj byl kupodivu otevřený. Vešel a rozhlídl se. Pokoj měl jenom jednu postel a ta byla..prázdná…Zasekl se v půlce pohybu a květiny mu vypadly z ruky na zem. Přišel pozdě. Příliš pozdě na to, aby řekl své Jane že ji miluje. Hlavou se mu promítlo všechno co spolu prožili. Sedl si na postel. Na postel ve které ještě nedávno Jane ležela. V tom si všiml něčeho na nočním stolku. Byla to malá, roztomilá, šedá myška.
 
 

Reklama